akademie

pro zájemce

knihovna

struktura

spolupráce

výroční zprávy

kontakty

podpořte nás

Putování za duhou, dětský letní pobyt - červenec 2020

Starý Mlýnec u Litoměřic
12. až 24. července 2020
 
Už na podzim 2019 se někteří členové Obce širšího společenství spolu s užším vedením Akademie rozhodli zkusit pilotní delší koncepční vzdělávací projekt také pro děti. Měl mít podobu čtrnáctidenního dětského soustředění, řekněme tábora, který by přirozeným a hravým způsobem děti seznamoval více se spiritualitou v běžném životě, unitářskými i etickými principy a zdravým působením v organizované skupině - společenství. Tak vznikl záměr Putování za duhou.
Společně s Obcí unitářů v Teplicích jsme na něj zažádali NSČU o grant - a dostali jsme 65 000 Kč! Bohužel zákon koronavirové schválnosti způsobil, že letošní grantové řízení bylo z důvodů nutných úspor zrušeno. Máme to vzdát? Když už jsme na tom udělali tolik práce? To jsme nikdo nechtěl. Tak jsme naopak ještě víc napnuli síly a projekt dotáhli do konce. Šlo to jen díky obrovské dávkce nadšení, dobrovolnické práce i sponzorských darů. Jen tak jsme mohli pobyt uskutečnit za pro rodiče velmi přiznivou cenu, aniž bychom děti ochuzovali o zamýšlený program. Děkujeme všem, kdo přispěli, prací, radou, darem, psychickou podporou, důvěrou, nadšením, které motivuje! Týna s Janou za hlavní realizační tým děkují především: Petrovi Samojskému a Vlastíkovi Krejčímu, našim ordinovaným duchovním, kteří se neváhali od počátku zapojit a na projektu spolupracovat, užšímu vedení UA, hlavně jejímu řediteli Michalu Kohoutovi, že dal této spolupráci zelenou, Dáše Knínkové za obětavé vedení vybraných programů, Lucii Hrabánkové za pomoc i podporu před táborem i na něm. A dětem, za to, co nám za tu dobu krásného daly!
 
Fotografie si můžete prohlédnout zde.
Pokud si chcete celé fotoalbum z tábora stáhnout, nainstalujte si prosím tento program:
 
A takto to na táboře, jehož kapacita byla zcela naplněna, byť některé děti na poslední chvíli přijet nemohly, vypadalo...
 
11. 7. Sobota – prolog a přípravový den
Chalupu jsme převzali v šest hodin, vzápětí dorazila Jana (Nina) s Mariánkou (Vydrou, 8 let) a Káťou-(Katou či Alicornem, 5 let).
Rámcově jsme věci usadily na místa (máme spousty krabic vyrábění, nástěnek, kalich a nádobu na kuličky, pomůcek pro hry, karimatky na sezení atd.), uspořádaly jsme hlavní prostor tak, aby byl bezpečnější a zároveň poskytoval přívětivé prostředí pro tvorbu i společné sdílení, a pak se ještě ti mladší vykoupali v bazénku u chalupy. Večeři jsme si dali před hospůdkou v Ploskovicích (dětským favoritem byly langoše – a ještě jsme si k tomu stihli vymyslet táborové přezdívky a zahrát kostky, aby se první účastníci seznámili). Večer to usínalo až kolem jedenácté hodiny.
 
12. 7. Neděle – Kdo jsem já?
V neděli ráno jsme dovybalili a dopoledne jsme pak v prozatímní, šestičlenné sestavě vyrazili do okolí na průzkumnou expedici. Prozkoumali jsme tři lesíky, potok a celé okolí vyčistili. Okolo poledne jsme se vraceli a už nás čekali Markus (8 let) se Stellou (5 let, ani jeden z nich nechtěl přezdívku). Máme tedy o dva táborníky víc. Další se naopak na příjezdu zdrželi, neplánovaně tedy jako další přijeli Ondra s Evou a přivezli jednak malou Elišku (3 roky), jednak Lea (13 let) a Rosu (10 let, ani jeden z těch tří neměl ani nechtěl přezdívku). Program zatím neřešíme, kluci hrají fotbal, holky si pinkají a všichni se navzájem seznamují. Poslední auto dorazilo až kolem třetí. Doubravka (Dubíček, 12 let), Lucie a Sofie (Sofy, Želva, 11 let). Zabydlujeme se, a ti, co nejedli si dávají k obědu párky. Pak začínáme úvodní věci k programu a organizaci celého pobytu: kluci mají jeden společný pokoj v podkroví a holky druhý hned naproti.
Vysvětlujeme princip putování za duhou a proč jsme jako ústřední motiv vybrali duhu: Duha je to, co chceme společně tvořit, protože krásná je jen barevná a existuje jen když jsou její barvy pohromadě – a klidně jich může být víc než sedm, vždyť mezi nimi existují přechody. Každý účastník tedy bude zastupovat jedna zcela svobodně zvolenou barvu (to v praxi následně znamená, že v duze máme i zlatou, černou a šedou, například). Navíc duha je vlastně hra – hra přírody, světla a vody, a my si také budeme hrát. Chceme se soustředit i na to, že věci mohou být jinak, než je známe nebo máme mechanicky zažité: tvořivost, fantazie, porozumění, prostor pro tajemství, vlastní (vnitřní) světy mohou být jiné než realita, a přece jsou pravé (příklad: duha se nám na zemi jeví jako oblouk, ale třeba duha viděná z letadla tvoří kruh), barvy duhy do sebe přechází, mohou se v přechodech definovat, vidět různě. Naše aktuální společenství bude jako mikrosvět s vlastní duhou. A ještě jedna důležitá věc: Stejně jako je to s duhou i my se nyní dva týdny budeme věnovat věcem, které vidíme, vnímáme, ale nelze se jich dotknout, nelze je „mít“, lze je ovšem vytvářet!
Body přidělujeme do celotáborové hry za hezké chování k ostatním, pomoc, osobitý kreativní přístup, a samozřejmě i za účast na tvořivých aktivitách a za hry. Děti si vylosovaly své barvy a svou kreativitu, nikým nemotivovanou, prokázaly okamžitě: všechny si vyrobily/namalovaly a nalepily ozdobné cedulky s přezdívkami nebo jmény na dveře pokojů (a donutily nás všechny velké udělat totéž 😊). Na improvizované nástěnce (zrcadle) už visí rozpis témat pro každý den i určitý rámcový denní řád. Každý dostal deník, do nějž by si měl zaznamenávat každý den tábora – jakkoli.
Pak si děti vylosovaly kovové přívěsky zvířat. Jedno si daly na stužku k měšci na kuličky, který jsme si ještě ten večer vyrobili z jelenicové kůže a barevné stužky (opět má každý jinou barvu i jiné emblémové zvíře), druhé se jim zítra stane pečetním zvířetem. Do jelenicových koleček jsme po obvodu nastříhali dírky a protáhli každý různou barvu stuhy a připevnili pečetní zvíře. Kristián (Fox, 8 let) má lišku, Alicorn delfína, Sofy přenechala statečně Henrikovi (Dragonovi, 11 let) draka a vzala si želvu. Dubíček má kočku, Leo lva, Stella vlaštovku, Markus kobru a podobně.
Potom jsme si na siluetu své postavy na malý papír malovali pocity – barevně – a kdo chtěl, řekl pak ostatním, jak se cítí a co prožívá. Pak bylo volno, děvčata a Fox si sedli na klenbu sklípku a snažili se vykopávat balony, které se basketbalově snažili vsítit Leo a Dragon.
Večer jsme absolvovali první společné setkání a sdílení v hlavní místnosti. Vyhodnocení zní, že si všichni zaslouží plný počet bodů, 6. Explicitně dostaly pochvalu Dubíček, protože jako jediná dobrovolně spí na karimatce (na všechny ostatní zatím vyšla postel) a Želva za hezké chování k Dragonovi. Také jsme si rozlosovali, kdo který den bude zapalovat a kdo zhasínat náš kalich, a jména zapsali na rozpis, který krásně z momentální inspirace vyrobila Jana. Kdo by se nechtěl těchto unitářských rituálů účastnit, samozřejmě nemusí, ale všichni chtějí, i ti, co ještě neumějí se sirkami! „Prosím, netlačte se, dostane se na všechny, i několikrát!“
 
13. 7. Pondělí – Já a ty, já a my
A bylo ráno a děti spaly a spaly… A tak jsme posunuly vzbuzení až na osmou hodinu (což se ujalo a vžilo a stalo pravidlem). Jana se ujala rozcvičky. Dragona bolelo ucho celou noc, tak jsme raději odjeli do Litoměřic do nemocnice. Je to zánět sluchovodu, zítra jedem na převaz, má antibiotika. Dragon statečně trpí a zúčastňuje se všech aktivit. Kalich zapalovala Dubíček: „Aby den byl dobrý a aby se mu s námi líbilo“.
Snídaně podáváme na terase formou bufetu. (Osvědčilo se nechat všechny jíst, co mají rádi, než je nutit, jediný zákaz je na sladkosti, zato ale máme velmi pestrý přísun ovoce, včetně dvou bedýnek darovaných meruněk – moc děkujeme! Ostatně po sladkostech se nakonec nikdo ani moc nepídil, stejně jako až překvapivě nikomu nescházel mobil, ty jsme dětem také nedovolily přivézt. Ovšem také se vzápětí ukázalo, že některé, i poměrně složité hry, jako Minecraft, dokáží hlavně ti menší hrát – a to i ve větší skupině (!) – jen slovně, za pomoci fantazie, prostě si vyprávět, co právě dělají, staví, čím a jak, a spolupracovat. Přístroj v ruce jim při tom vůbec, ale vůbec nescházel.)
Potom jsme zahájili téma dne Já a ty, já a my. Ukázali jsme si na sklenici čiré vody, jak snadné a rychlé je tekutinu zakalit barvou nebo znehodnotit pro pití solí, a jak složité a zdlouhavé je ji opět pročistit. S našimi činy i slovy je to hodně podobné. Vzápětí proběhlo první losování denních průvodců z tajemného kufříku. Jsou to malované inspirativní a fantazii podněcující karty ze hry Dixit (jen ty hezké a přívětivé). Dětem mají napomoci v zamýšlení se nad uplynulým dnem, které zařazujeme každý večer, a podnítit v nich úvahy o něm, vést k hledání zajímavých okamžiků a souvislostí.
Následovala hra po dvojicích (vždy „malý a velký“) – stezka pozornosti v zarostlém terénu za chalupou. Z jednadvaceti předmětů byl nejlepší výsledek třináct nalezených a zapamatovaných, a to ještě byla velká Jana s Eliškou, která jich většinu pojmenovala, šikulka. Mezi ostatními (objevili mezi sedmi až jedenácti předměty) však velké rozdíly nebyly. Pro většinu bylo nemilým překvapením, kolik předmětů přehlédli. Do oběda je volný čas. Dragon a Leo plus Dubíček s Rosou vyrazili pro vodu. První pětilitrový kanystr naplnili společně, pro další už chodil jen Dragon. A přivezli nám první oběd – pórková polévka a filé příliš úspěchů nesklidilo, ovšem pak už byla strava litoměřické školní jídelny skvělá. Ve volném čase část osazenstva začala plánovat svatbu Alicorna a Marka, byl to zcela spontánní nápad a do organizace se zapojili téměř všichni. Někdo dělal konfety, někdo psal proslovy, jiný vytvářel scénář, další vymýšlel šaty a tak.
O poledním klidu Marek s Foxem vyráběli 3D letadla, Dubíček a Rosa tvořily (malovaly) reklamu na pastelky, a pak se všichni společně koupali v bazénku. (Máme dost neplavců.)
Pak následoval velmi důležitý program – protože už se v táboře a blízkém okolí dost orientujeme, troufneme si vybrat místo, kde nám je všem dobře, líbí se nám a mohlo by být pro tento tábor naším místem posvátným, na němž by se odehrávaly všechny zásadnější události. Společně procházíme celým táborovým prostorem, a když se na nějakém místě shodne víc z nás, zapíšeme si ho. Vznikl tak soubor pěti míst, o nich jsme pak hlasovali. Vyhrál plácek skrytý v mírném svahu za domem pod větvemi vzrostlého stříbrného smrku.
Aby se neztratily nabyté zkušenosti z ranní stezky pozornosti, následovala další hra na postřeh a paměť: Kimovka: devět čtverců, devět předmětů, které děti minutu pozorují, pak mají do svých mřížek zapsat/zamalovat (někteří ještě neumějí psát), co si zapamatovaly a kde. První kolo nedopadlo úplně skvěle, ale druhé už bylo o sto procent lepší – tohle se dá výborně trénovat a zlepšené výsledky všechny motivovaly. Pak jsme se dali do vyrábění pečetidla: z moduritu jsme vyváleli placku, vykrojili kolečko a obtiskli do ní každý své pečetní zvíře. (Ty jsme pak uvařili a tavnou pistolí přilepili na držátka vyrobené z dřevěných válečků.) Pečetidla budeme ještě potřebovat.
Další zajímavou akcí dne bylo improvizované vyrábění „vsakovací odpadní jámy“ na poli, protože jídla bohužel vozí víc, než jsme schopni sníst. V neosetém (protože jílovitém, jak se ukázalo) místě pole jsme vyhloubili jámu a zakopali zbytky. Táborníci pak bohužel našli ne zcela vonící hromadu jílu, který ještě zůstal nevysušený, mazlavý, a hodně si ho odnesli na botách, tělíčkách i v botách s sebou do tábora. Takže mise splněna a o zábavu postaráno – prali jsme táborníky i boty. Mezitím přišel večer, koupání a volná zábava. Dospělí vychytávali způsob, jak nejlépe mýt várnice a lodny od jídla (asi ve sprchovém koutě) a náhle bylo deset hodin a kupodivu po dnešním dni už nikdo neprotestoval, že se jde spát. A spali do rána jako zabití. „Všichni živí a zdraví!“
 
14. 7. Úterý – Jsem součástí vesmíru
Vesmírnou rozcvičku vedla Jana (jako každý den kromě tří s Dášou), během ní jsme cestovali po různých galaxiích a společně vytvářeli způsob pohybu a komunikace „domnělých“ mimozemšťanů: „Uví, ťap ťap!“, „Šnyk, šnak, šnyky, šláp!“
Po snídani (vánočková na terase) jsme se sešli k představení tématu dne – to, jak jsme vzájemně propojení spolu i se vším živým a neživým na planetě včetně všeho, co tu bylo před námi, i s tím, co bude po nás, jsme si ukazovali na pestrých různotvarých korálcích navlečených na šňůrce – a kam vedou konce šňůrky prostorem i časem, to vlastně nelze dohlédnout. Táborníci pak losovali další kartičky s průvodcem dne a Alicorn zapálila kalich. (S dopomocí :-).)
Hned potom jsme se vypravili zachraňovat cca tři stovky ohrožených exemplářů hmyzu, motýlů a ptáků před pytláky v remízku za vsí. (Nejprve jsme si povídali o ohrožených druzích a důvodech, proč mizí z naší planety. Děti toho o vymírání druhů a příčinách hodně ví, malí i velcí. Chápou svou provázanost se vším na planetě.) Všichni se do hry perfektně zapojili, kartiček s živočichy našli skutečně hodně – i malá Eliška! Ani na jednoho živáčka nezapomněli. Pak si každý vybral jednoho živočicha, který ho nějak zaujal, a o něm si po návratu našel informace v atlasech, které máme s sebou, a základní informace z nich si přepsal do deníku, abychom si večer o těch vybraných živočiších popovídali. Dragon měl střevlíka, Fox a Dubíček ledňáčka, Rosa nosorožíka kapucínka, Sofy tesaříka alpského, Leo bramborníčka černohlavého, Vydra vlaštovku, někdo další mandelinku…
Následoval oběd (kuře s těstovinami), a pak ze včera pokračovala příprava svatby – kytice, prstýnky, choreografie, myrty z třezalky, líčení, zdobení... Přípravy zabraly víc než hodinu a půl. Role: Marek a Alicorn – snoubenci, Ondra kameraman, Dubíček oddávající, Rosa a Fox družičky, Želva a Vydra svědkové, Leo – „singer a otec manžela“ (dle jeho vlastních slov), a zbytek (poslední jeden) je stafáž😊.
Ještě jsme stihli každý z barevných papírů vytvořit a domalovat dům, ve kterém bychom chtěli bydlet (mohl být i nereálný, důležité bylo, aby to byl náš vysněný dům), a povídali si, proč v nich kdo co ztvárnil. Nakonec jsme z nich do kruhu udělali společnou vesnici, symbol našeho tady a teď. Pak přijel Vlastík, duchovní z Teplic a trenér lukostřelby, s kolegyní lukostřelkyní Luckou a začala dvouhodinovka tohoto krásného sportu. Mezitím co jedni stříleli, druhé Nina s Lucií malovaly do válečných barev. Někteří to zvládli i sami! Potom jsme společnými silami nanosili dřevo na oheň, vyčistili ohniště a začali péct buřty. Sezení kolem ohně jsme přerušili jen na uzavření dne a výsledky bodování. Pak pokračovala zábava volně, než se setmělo (cca 22:15), to jsme vyrazili na pole s dalekohledem – chtěli jsme vidět kometu, ale bohužel se neukázala, tak jsme aspoň pozorovali Saturn a jeho čtyři měsíce. Spát se šlo poměrně pozdě. Kulička byla perlová s růžovým nádechem.
 
15. 7. Středa – Co znamená svoboda?
Celé dopoledne s námi byli ještě Vlastík a Lucka. Kalich zapaloval Leo, téma dne jsme si připomněli tím, že svoboda musí mít své hranice, nemá-li se stát jen nástrojem moci, ale skutečně cennou hodnotou. Říkali jsme si, kde takové hranice jsou a kdy jsme se kdo cítil nesvobodný. Táborníci pak dostali tři papírky se symboly kotvy (co mi dává pocit jistoty), křídel (co mi dává svobodu, křídla) a koule s okovem (co mne omezuje) a podle nás velkých ve svých přípisech na tyto papírky úplně skvěle vystihli každý nějakou zajímavou věc s obecnou platností.
Pak jsme se všichni vydali na pole („odpadkové“ a pšeničné, nikoli „minové“) sbírat kameny na vybudování meditačního labyrintu. Na chalupě jsme našli skřípající kolečko, na němž jsme je přivezli (museli jsme jet dvakrát, jak se ukázalo), a pak táborníci měli volno a dospělí prádelní šňůrou vytyčili tvar tříhrotého ornamentu (rozviliny).
No a pak jsme se v praxi všichni poučili, jak že to je s tou svobodou: po návratu totiž starší táborníci zorganizovali rebelii proti přidělování stejného počtu bodů každý den všem. S transparenty s nápisy a se skandováním „naučte je prohrávat“ (míněno mladší z nich; stejný počet bodů jsme totiž obhajovaly tím, že malým by bylo líto, a demotivovalo by je, kdyby byli v duze pozadu) demonstrovali za klasické bodování. Slíbily jsme, že to zohledníme, pak do toho přijela další atrakce dne, „hovnocuc“, vyvézt chalupě septik, a ten všechny demonstrující na další půlhodinu perfektně zabavil. Starší šli pak nahoru po silnici skákat na pogosticku a „dolovat“ velký šutr, co si na poli vyhlídli, Týna, Lucie a Jana začaly stavět labyrint a ukázalo se, že kamenů máme tak s bídou na jeho menší polovinu. Inu, namazaly jsme kolečko olivovým olejem a vyrazily na pole znovu. Ovšem starší osádku tábora jsme nenašli ani u kamene, ani na pogosticku, ale v dálce uprostřed pšeničného pole, jak tam vesele dupou a hrají na schovku. Pochopili okamžitě, že něco je špatně, takže ani nepřišli na volání, čímž tomu nepomohli, prostě den blbec. To už totiž předtím Týna rozbila hrneček, Janě praskl skleněný džbán, někomu upadla miska, Dubíček vyrazil díru do skleněné kulovité vázy na kuličky (jak tohle dokázala, to tedy nechápeme, ale namísto, aby se celá váza rozbila, zůstala v ní vlastně krásná díra ve tvaru květiny – nicméně od teď je nutné tento předmět každý den uklízet do vyšších polic, někteří menší jsou velmi slídiví, tak aby se nepořezali). Prostě, vyzkoušeli jsme si v praxi, že i svoboda má své hranice, vyříkali si, co bylo špatně, a jak by to ideálně mělo být správně, a všechno bylo zase v pořádku.
S druhým kolečkem kamenů tedy pomáhali jen malí, nicméně výborně. Dostavěli jsme labyrint a začalo pršet. Jediný ho stihl se zavázanýma očima projít Dragon dle Dubíčkovy navigace.
Čas, co jsme museli strávit pod střechou, jsme využili na dopracovávání společné táborové úmluvy. Rozdělili jsme se do dvou skupin: Týna pracovala s Dubíčkem, Želvou, Dragonem a Alicornem, zbytek na terase s Janou. Po půl hodině jsme měli spoustu užitečných a smysluplných bodů pohromadě. Když pršet přestalo, vyrazili jsme rychle plnit další úkol dne – vysypat pískovou mandalu na posvátném místě. Pravda, trochu jsme se tísnili, ale klaplo to, každý sypal ornamenty dle své fantazie, či formičky, kterou si vybral, jednou barvou písku. To už odjel Ondra s Evou a Eliškou a začal podvečerní programový blok.
Využili jsme další chvilky bez deště a labyrint poslepu s navigací prošli ještě ostatní. Pak nás zas vyhnal déšť. Den blbec pokračoval, holky vyhodily Leovi čepici z terasy, ten v prvním návalu zlosti nešťastně strčil nohou do Želvy, která spadla na záda z gauče na terase a uhodila se. Rozhodly jsme se tedy ukončit den dřív a zahnat všechny spát. Kalich zhasínal Marek a poprvé se přidělovaly body jinak než všem po šesti – a to i za správně využité demokratické principy: právo veřejně vyjádřit názor. 😊 Kulička jako dárek, kterou jsme uzavírali každý den, byla citronově zlatožlutá.
 
16. 7. Čtvrtek – Porozumění a snášenlivost
Ráno jsme si po snídani a po posledním převazu Dragonova ucha a nákupu zahájili den. Zapalovala Želva a k tématu dne jsme si nejprve každý vylosoval kousek jednoho rozstříhaného obrázku – někdo poznal, co to je, někdo trochu tušil, někdo ani to ne – byla na něm Mona Lisa, kterou jsme nakonec společnými silami složili jako puzzle. Mělo nás to dovést k zamýšlení se nad otázkou, zda soudit, či nesoudit, tedy kdy můžeme o jiným či jiném vynést soud, když málokdy známe víc než jen část skutečnosti – a skončili u sokratovského „vím, že nic nevím“. Prší, a tak jsme se po krátké pauze vrhli zatím do nejnáročnějšího programu a vyráběli každý svůj vlastní krasohled. Všichni to zvládli skvěle, byť nám to trvalo dlouho a světe div se, skoro jsme propásli oběd! (Krůtí plátek na rozmarýnu a brambory se skvělou česnekovou omáčkou.) Po obědě jsme krasohledy ještě nabarvili a zase začalo pršet.
Protože Želva a Lucie dnes odjíždějí, zahráli jsme si ještě předtím na tajné anděly. Kdo si koho vylosoval? Dragon Rosu, Fox Ninu, Týna Stellu, Želva Dragona, Lucie Želvu, Jana Dubíčka, Dubíček Foxe, Leo Vydru, Vydra Alicorna, Alicorn Marka, Marek Lucii, Rosa Týnu. Mělo to ohromný úspěch, všichni tajně vyráběli dárky jak o život a všechny byly krásné!!! Je vidět, že se už hodně známe, protože spousta dárků byla svým příjemcům přesně na míru! Výrobu jsme přerušili, jen když mezi dešti vyšlo sluníčko, a tak jsme rychle vyrazili aspoň na chvíli ven. Byla hra po dvou skupinách: Želva, Dragon, Alicorn, Vydra a Stella; a druhá Dubíček, Leo, Rosa, Marek a Fox. Měli tři úkoly: Najít co nejvíc druhů kvetoucích kytek, kámen, co váží 0,5 kg a klacek dlouhý 1 m. Na to všechno měli dvacet minut, start byl u pole mezi dvěma pařezy. A výsledky? Velmi dobré, myslíme: kameny 760 a 1280 g, větve 93,5 a 95,5 cm květiny 29 a 12 určených a druzí 25 a 10 určených. Jen Rosa si to neužila, neměla svůj dobrý den, spíš lítostivý než nadšený. Pak už jsme si „volali své anděly“ a ti předávali dárky – bylo to moc dojemné. No a nastal čas se rozloučit s Lucií a Želvou. Týna je odvezla na nádraží. Pak jsme se v táboře ještě věnovali enkaustice – pestrému světu voskových barev, kde člověk předem nikdy přesně neví, jak jeho výtvor dopadne, ale vždycky je zajímavý – stačí jen nepodlehnout představě, že svět je takový, jaký ho chci já, ale nechat se chvíli vést a překvapovat tím, co přinese daná chvíle. To táborníci myslím přesně pochopili a z barevných překvapení jsme se týmově upřímně radovali.
K večeři bylo rizoto, část osazenstva chvíli střílela z luku, chvíli blbnula s hopíky, než se první skákavé balonky začaly ztrácet. Pak se věnovali vymítání kopřiv na svahu pod mandalou a ze špičkování s Markem, který prohlásil, že Dragonovi připraví perlivý nápoj z kopřiv, vznikl skupinový experiment, který přerostl v technologickou laboratoř na terase. Ingredience: voda, drcené kopřivy, cukr – a ve správném poměru z toho bylo skvělé pití, na něž si už mládež hodlá nechat registrovat značku Unitářská kavárna. Sice to odnesla další sklenička, ale stálo to za to a spontánní spolupráce dětí byla příkladná.
Pak už závěr dne. Kartičky, s nimiž ho táborníci strávili, se stávají populárnější a pomalu mizí rozpaky, jak s nimi zacházet. Téměř každý už pochopil, že obrázek vytažený ráno má úplně jiný obsah večer, kdy ho mají interpretovat s ohledem na uplynulý den. Baví je to očividně (uchoslyšně a prstohmatně – slogan tábora; další k Želvině pozdravu „čauky mňauky párek“) čím dál víc. Kulička byla tmavě bordó, body za tvořivost jsme udělovaly pro Marka (nápoj a obohacení sklíček v kaleidoskopu o papír a přírodniny), body za chování pro Lea (o moc lepší než včera, třeba si dvakrát moc hezky povídal se Stellou, velmi vstřícně a chápavě, a pomohl jí sesbírat pastelky, které celé vysypala – to není málo práce, máme dohromady kýbl pastelek!), pak další speciální pro Lea, Dragona i Foxe za umyté nádobí. Dragon a Rosa věnovali po bodu Elišce, přelomový to okamžik, první body, které ze svých získaných táborníci rozdali jiným. Toto pravidlo vědí od začátku, své body nebo jejich část mohou komukoli darovat, aby mu pomohli, ale dnes ho první z nich opravdu využili. Leo pak všem moc hezky četl ze své (vtipné) knížky. Usínání šlo dneska hladce. „Dobrou noc!“
 
17. 7. Pátek – Přemýšlím, tedy jsem
Ráno nebylo úplně sluníčkové, tak jsme táborníky nechali přispat. Rozcvička začala až v půl deváté a po ní sladká snídaně. A hned potom zapalování kalicha. Zapaloval Fox – za to, aby nepršelo. Pak jsme si společně povídali, proč je nutné přemýšlet o obsahu, jádru věcí, které nemusí vždycky odpovídat vnější formě. Ukazovali jsme si to na rámu a obrazu, který v něm může být úplně libovolný a neměla by nás ovlivnit honosnost, či naopak prostota rámu v úsudku o jeho obsahu. Následovala chvíle volna, kterou někteří využili na psaní deníků. Marek se Stellou vymysleli bunkr pod dlouhým stolem v hlavní místnosti a spustili lavinu dělání různých bunkrů a domečků (od té doby byl vždy nějaký ten úkryt postavený z gaučů a křesel na terase, těžko si tam sednout 😊.) Pak jsme začali s výrobou svícnu na čajovou svíčku, jednoho ze symbolů pro přemýšlení, myšlení, vzdělávání se a moudrost. Vyráběli jsme pomocí vykrajovátek, formiček, nástrojů na keramiku z bílé tvrdnoucí hmoty a zdobili jsme neprůhlednými mozaikovými střípky.
K obědu byla dršťková polévka a buchtičky se šodó (asi nejlepší jídlo za celý pobyt – tedy aspoň soudě dle toho, jak všechny zmizely). Po chvilce klidu balíme na výlet. S sebou: hmyzí kartičky, kilo housek, meruňky, vodu, bundy, neb se nedá přesně říct, jestli bude pařák, nebo pršet. Vyrážíme před jednou hodinou směr Třebušín a někteří asi ještě dál. První zastávka je u nezralých mirabelek, druhá u pozorovatelny ptáků na břehu rybníka (okamžitě k nám připluly labutě se sedmi labuťaty a lyska s malými „lysinkami“  - Vydří terminus technicus -, krmíme je houskami). Pak jdeme dál, za občasného zpěvu, až do Třebušína, kde táboříme pod stromy na návsi u vodní nádržky (dvě piknikové deky a dáváme svačinu a také paměťovou slovní rozcvičku v angličtině). Potom slíbená odměna za výkon, „(a)nanuk“ pro každého. Týna s Janou rychle dohodly, že dělíme skupinu, abychom uspokojili všechny věkové kategorie. Týna vyráží s nejstaršími směr výšlap na kopec Kalich, Jana z menšími (šesti!) zůstává na schodech před obchodem a uvidíme, zda na starší skupinu počkají, nebo se budou pomalu vracet. Cesta na Kalich měla i lehce spirituální náboj – až nahoru jsme šli (cca 2,5 km) bosi, moc příjemné. A když už bosi, tak i chvíli zcela tiše, ani ta chůze nebyla slyšet, tak abychom si to vychutnali. Potkávali jsme skvělé rokliny, obrovské lány netýkavek a představovali si, jaké by to bylo být malí jako mravenci v tomhle nekonečném porostu. Na Kalichu se nám naskytl překrásný větrný výhled na všechny strany, všichni chtěli zavolat Janě, aby menší vyšli na náves do prostoru, kde bychom je viděli a mohli zamávat. Ukázalo se ale, že ti už jsou na cestě domů a právě znovu krmí labutě.
Cesta menších: nejprve jsme z bezpečnostních důvodů hráli na horolezce – krátký úsek po silnici jsme šli za sebou a drželi se provázku, pak jsme se zastavili u koníčka, kterému mohl každý dát své jméno (vyhrál to Kapučíno) a povedlo se nám navázat kontakt tak, že za námi přisel až k plotu (děti nadšené, že ho mohly pozorovat zblízka a všímat si, jak se chová). Také cestou opakovaně probíhal nácvik bezpečného setkávání se s autem. Už umíme zastavit, ustoupit za krajnici a ti nejšikovnější to dokonce trefí na stejnou stranu jako ostatní. Znovu jsme se zastavili u labutí a jednoznačně se všichni snažili spíš krmit menší a slabší (lysky). Od té doby se nejen v táboře tvrdí, že Alicorn rozumí řeči zvířat. 😊 Labutě si je údajně pamatovaly (malí tedy mají za to, že tento výlet byl o navazování kontaktu se zvířaty). Také si sami dynamicky vyprávěli o všem možném i nemožném.
Týna a starší si užili větrných výhledů, všichni až dojatí z bezprostředního prožitku. Leo i Dragon shodně tvrdili, že to byl nejhezčí zážitek posledního roku – a oceňovali i to, že mohli lézt po skalách bez starostí o to, že dávají špatný příklad malým. Leo si cestou nasbíral krásnou kytku ze lnice, zvonku a dalších květů, poslouchali kobylky. Naučili se nové slovo: éterický – a pak se kluci dost legračně přeli o to, kdo má víc éterické nožky. Povídali si společně celou cestu domů – a dohodli se, že za odměnu, že si směli užít tuhle svobodu pro větší, připraví pro menší doma opičí dráhu.
Po večeři (karbanátky) jsme chvíli téměř všichni vyráběli vážky z nitek a dřívek od nanuků, pak právě proběhla příprava opičí dráhy (Dubíček, Leo, Rosa – projít jsme ji ale před večerkou už bohužel nestihli) a opět jsme museli udělat výlet na pole zakopat bioodpad (pomohl Dragon). Podvečerní hraní už probíhalo hezky a spontánně, tak jsme do toho my velké ani moc nezasahovaly (ostatně všechno umýt, uklidit zabere tak hodinu času). Stella se nám krásně sama nalíčila (jediná vada byla, že to bylo permanentní červenou tlustou fixou 😊, takže jsme pak našeho andílka drhly Týna z jedné strany odličovací vodou, Jana z druhé opalovacím krémem. Je to lepší.)
Fox s Vydrou si vymysleli a nakreslili nějakou velice zajímavou deskovku, která jim zabrala hodiny času, musíme zjistit, o co jde! Dubíček měla trošku smutnivou, podobně jako o den dříve Rosa. Ale udělala krásnou vážku! Leo s Dragonem si fixem potetovali nohy nápisy typu „I love banana“ (banány jsou po jogurtech velkým lákadlem tábora) a podobně, kromě toho má každý z nich jeden stejný „fanárt“: Müllerova krtečka! (Tedy že bude tenhle animovaný tvoreček pro nejmenší v roce 2020 zajímavou „kérkou“ pro náctileté, na to by asi nikdo nesázel 😊.) Den byl uzavřen poměrně pozdě (ale přece!). Kalich zhasínala Dubíček, body dopadly skvěle v tom smyslu, že se začaly ve větší míře rozdávat. Želva má 3 navíc, Eliška 5. Obě tedy i v nepřítomnosti bodují. (Příkladně se zapojili Rosa, Fox, Dragon a přidali se tentokrát i další, Dubíček, Vydra.) Nakonec jsme pro zklidnění zařadily promítání fotek z dneška – a ejhle, bylo půl jedenácté, když jsme je dostaly aspoň do postelí. Jana pak kreativně přepsala dosavadní odsouhlasené body úmluvy načisto a Týna dodělala dnešní deník. Obě jsme dost umrtvené – jsme v půlce tábora! Kulička byla světlemodro-modrá.
 
18. 7. Sobota – Každý jsme něčím cenný
Ráno vstávala brzy tak polovina tábora. Rozcvička byla venku a s obručemi, vítá nás po pár dnech sluníčko. K snídani jsme opekli chleby s máslem, co zbylo od včerejšího oběda, a jen se zaprášilo! Bohužel, zdejší vosy už si tak zvykly přiletět, kdykoli vyjdeme ven, že už se venku skoro nedá snídat. Po snídani jsme akrylkami malovali svícny, jsou povedené – jako všechno. Dneska svůj den neměl Fox, který ráno vzbudil Dragona a ten ho praštil do nosu – tekla krev – poprvé a naposledy. Nicméně během dopoledne se to srovnalo tím, že s ním Vydra hraje „tu jejich“ Hru. Po svícnech byla největší tma – a pauza. V pauze větší připravovali znovu opičí dráhu, kterou jsme včera nestihli. Připravovala Dubíček, Rosa a Leo. Zařazeny byly přeskoky sem tam přes natažené švihadlo, jízda na dětské motorce s míčkem pod bradou, kotrmelec, skoky o berlích (plavacích destičkách), lukostřelba, přenášení míčku na pálce, „horká brambora“ aneb rychlé přehazování míče z ruky do ruky, hod do obruče, průlez obručí, labyrint po jedné noze. Výborná zábava. Pak jsme měli hru Co se můžeme naučit od vlastních předků – dvě skupiny pod vedením Rosy a Vydry měly během půl hodiny najít co nejvíc rostlin, z nichž lze uvařit čaj, a pak napsat co nejvíc věcí, které naši předci znali a v praktickém životě je i dnes můžeme využít, a učit se tak od našich předků (třeba orientace v čase i v prostoru podle přírody, slunce, hvězd, řemesla, zajišťování obživy bez plýtvání a šetrné hospodařední s potravinami všeho druhu, užití léčivých bylin a mnoho dalšího.)
Rosa nakonec z nějakého důvodu nechtěla hrát, takže její skupina pracovala bez vedení. Dubíček z toho byla hodně smutná. Nakonec vyhrála skupina Vydry, která měla 11 rostlinek na čaj (druzí 8) a 15 věcí od předků, druzí deset. Bylo z toho víc smutku než radosti, ale oběd ze zásob to vyléčil, vše zapomenuto. Měli jsme karbanátky s rizotem a buchtičky se šodó.
Po obědě si část táborníků dodělávala svícny, někteří (hlavně Rosa) tvořili pestrobarevná srdce z tavné pistole, alobalu a akrylek a ostatní si hráli. Vydra s Foxem jejich Hru, její obsah nám i vám zůstává navždy utajen. Nálada tentokrát výborná 😊. Stihli jsme i uvařit čaj ze všech donesených bylin, byl exkluzivní – a společně jsme ho vypili u mandaly, abychom urovnali všechny nenálady a příkoří (byť třeba i domnělá).
Po obědě jsme šli hledat a překreslovat skalní kresby. Pro ten účel byli táborníci rozděleni do dvou skupin podle výšky. Jana to fikaně vybrala tak, že do první linie „boje“ jsou nasazeni ti nejvyšší ze všech. V první skupině Vydra, Dubíček, Dragon a Leo. Tentokrát to nebylo vůbec lehké, patnáct kreseb na kamenech, které se velmi podobaly zdejším, se těžko hledalo, a ač na to měli 30 minut, třeba Leo to v necelé polovině vzdal. Ostatní statečně hledali a výsledek: Dubíček 8, Dragon 6, Vydra 5, Leo 5. Pak přišli malí a ti už hledali společně – našli jich deset. Malé to tentokrát asi bavilo víc než velké. Nehrál jen Marek, který před odchodem spadl ze schodů a odřel si záda. Kromě toho táborníci našli v roklině potoka nádherné lopuchy a taky chcíplé zvíře v pokročilé fázi rozkladu, asi srnu. No a dramatickým finále bylo, že si Dragon píchl do nohy skrz sandál hřebík, takže domů odpajdal a Jana měla, jako táborová ošetřovatelka, zase něco na práci. Pak si ještě Leo dokonale odsekl čtverec kůže z palce u nohy o schod u pramínku. Dali jsme volno, abychom stabilizovali situaci, tak někteří hráli Hru, jiní dodělávali vážky, kompletovali jsme svícny a tak.
K večeři byly buřtíky a rozděláním ohně jsme oficiálně začali nás Večer světel. Během něho jsme vymysleli, že bychom společně mohli slavit všechny naše narozeniny – Unitářský narozeninový rok. Máme to sepsáno a zkusíme to vždy rozšířit o nějaké vhodné téma. Větší se pak uklidili pod záminkou donesení vody a usazeni na zdi u pramene věnovali se své debatě, my ostatní si užívali posledního sluníčka a tvorby na terase. Trošku jsme si povídali o souhvězdích a našich znameních zvěrokruhu. Se západem slunce jsme si pak zahráli poslední hru, k níž byl tohle teoretický úvod: Každý si vzal libovolný počet čajových svíček a na paloučku před terasou udělal své souhvězdí: Dubíček duběnku, Dragon déčko, Fox geometry lišku, Leo mandalu, Rosa srdce, Vydra motýla, Alicorn květinku, Jana k sobě obrácené čtyři půlměsíce, znak čtyř bytostí v nás, Týna unitářský kalich. Ještě jsme je z terasy chvíli pozorovali, světýlka naší vlastní hvězdné oblohy. Nebe nad námi i pod námi…, krásné, kdy se to povede…. Večerka byla dlouho, okolo jedenácté. Kulička byla ledově zelená.
 
19. 7. Neděle – Spravedlnost a vztahy mezi námi
Nedělní ráno bylo odpočinkové – bez rozcvičky a každý mohl vstát, kdy chce. To znamená, že Marek byl v hlavní místnosti už půl osmé, pak Dubíček, pak Fox, pak Vydra a další. Postupně jsme jim dělaly míchaná vajíčka – základ dnešní snídaně. Leo a Rosa dnes jedou domů, tak jsme na dopoledne zařadili tvůrčí blok, aby nepřišli o výtvor, který jsme pokládali za jeden z důležitých. Začali jsme ale tématem dne a povídali si o neviditelných mostech mezi námi. Pak měl každý za úkol nakreslit svůj ideální most k lidem, které má rád. Obrázky jsme potom spojili do jednoho velkého mostu a každý povídal o tom, co věci na jeho mostě znamenají. Leo třeba udělal most, kde si každý může dát sladkost, Jana ho měla pokrytý měkoučkým mechem, Dragon stavěl z bílých kamenů a měl ho zastřešený, na Foxím, liščím mostě byla kromě světel i spousta květníčků, v některých květiny, v jiných ne. Rosa tam měla obálky, kam měli lidé vkládat svá přání. Vydra měla most s fontánou.
Aby si i Leo s Rosou mohli odvézt snové síťky, začali jsme hned, bez obvyklé chvíle volna, tvůrčí část dne. Byl to úkol nadmíru obtížný, provázky se trochu šmodrchaly a vyplést síťku pevně nebylo jednoduché. Dubíček, která už jich v životě pár vyrobila, pak pomáhala ostatním, a když započítáme i Týnu s Janou, které pomáhaly střídavě každému, tak sečteno podtrženo, byla to fuška, ale večer měl každý svou síťku. Zdobili jsme je peříčky a barevnými korálky. Stellinka jí říká „kájíček“ a nosí si ji stále s sebou, asi jí peříčka připomínají jejich králíčka, jsou krásně hebká – a naučila se používat jména všech v táboře, každého už osloví! Krásně říká „Dubíčku“.
Potom jsme zahráli hru na protažení těla: tři družstva, vedená Dubíčkem, Dragonem a Leem, měla hledat na louce rozstříhané motto tábora: „Když je tma, hledej hvězdy, když prší, hledej duhu.“ První našli všechny kartičky a složili motto Dubíček, Fox a Alicorn. Pak Dragon s Vydrou a i poslední družstvo úspěšně dokončilo.
K obědu byly usyslené zbytky z mrazáku, a to mleté uzené v bramborovém závinu. Ještě zbyl čas, když jsme čekali na babičku Adamovičových, a tak jsme dodělávali snové síťky a také založili kadeřnický salon. Jana začala s plněním slibu, že učeše Dragona, a rozjela se celá „kartáčománie“. Nakonec každý česal každého, a to v kruhu několik kadeřníků a klientů v jednom. Dokonalá meditace to jen pozorovat! (Pro zájemce máme video😊.)
Pak už měli Rosa s Leem odjet a v tom nám došlo, že nemáme zapečetěnou úmluvu! Tak to rychle napravit, naštěstí se povedlo, jen sundat pečetě byl trochu oříšek, Janu ovšem napadlo zahřát podložku zespodu, a pak to docela šlo.
Abychom moc nesmutnili nad odjezdem dalších účastníků, uspořádali jsme výlet za účelem objevení přístupu do rybníka. Plážičky jsou bohužel soukromé, ale ze schodů od silnice to šlo taky, tak jsme se chvíli „přetahovali“ o prostor s labutěmi a jejich puberťáky, až si při jednom jejich útoku Vydra odřela holeň. Nicméně byl to příjemný výlet spojený i s lezením na stromy. V táboře jsme pak připravili malým vzkaz psaný tajným citronovým inkoustem (připravovali Dubíček s Dragonem) a uspořádali soutěž v lukostřelbě (každý 10 šípů). Vítěz je Dragon a Fox s Vydrou v těsném závěsu. K večeři bylo maso s rýží. V hodnocení dne poprvé vyhrál Fox. Jinak zhasínal kalich Dragon, venku se ještě hrálo na babu a všichni zalezli s úderem desáté hodiny. Kulička byla foxí, do oranžova.
 
20. 7. Pondělí – Harmonie
Ráno začalo brzkým nákupem, stihli jsme ho vyložit přesně těsně předtím, než přijela Dáša s Fandou (1 rok), to bylo s úderem osmé. Pomohli jsme jim vyložit věci, a pak začala malinko opožděná rozcvička, vedená tentokrát Dášou. Byla venku – pozdrav slunci s krásnou zvonkohrou na závěr. Slunce na nás tentokrát kouká od rána. Rozdělování kartiček je teď chudší o dva kamarády, ale Fanda okamžitě zapadl a už se snovaly plány, jak mu kdo dá body, aby dohnal zpoždění. Týmy pro dnešní den jsou neměnné, jeden vede Mr. Fox, druhý Alicorn. Hned po zahájení dne byla hra hledačka – 24 kartiček s výstižnými zamyšleními nad tématy dní, poschovávané tentokrát v domě. Na plné čáře (14 : 9) tentokrát vyhrál Alicorní tým a to jen a díky své vůdčici, která vyslídila snad polovinu kartiček. Svůj den tentokrát neměl Fox. Potom si každý měl vybrat z myšlenek, které ulovili, jednu, a buď se jí naučit nazpaměť, nebo ji převyprávět vlastními slovy – na tohle sdílení jsme se sešli u mandaly. Následovala pauza – volno, oběd (rajská), a pak převzala štafetu programů zase Dáša: jako rozcvičení na vyřádění pověsila na síť bílé prostěradlo a v osmi kyblíčcích s vodou rozdělala potravinářské barvy. Ty pak táborníci nabírali do injekčních stříkaček a vystřikovali je na plátno. Skvěle si to užili, ani centimetr nezůstal bílý. Stříkance vytvořily přímo předpisovou duhu. Poté jsme dostali každý kus keramické hlíny, kterou jsme rozváleli na placku a na ni špejlí naznačili duhu, tu jsme pak vybarvovali engobovými barvami.
Po klidové aktivitě zařazujeme dynamičtější, tedy jsme sbalili housky, ručníky, pití a vyrazili k rybníku. Všichni plavali, snad nejradostněji a nejdéle naše Stellinka. Ještě jsme si tam užili krásné odpoledne, tentokrát nerušeni (dokonce ani!) labutěmi. Na zpáteční cestě nás zastihla sms od Petra (PS, duchovního OŠS), že už na nás čeká. Bylo asi půl páté, když jsme podávali večeři (brzkou) a po ní zase chvilka osobního volna. Další program: budování domečků pro naše malé kamarády. Domek Vydří skupiny byl esteticky dokonalý, do detailu dozdobený květinami a Marek se osvědčil jako vynikající hledač a nosič materiálu. Druhý domeček byl zase dokonalý po konstrukční stránce. Hned na to zahájil PS svůj program o duchovních vůdcích. Vydra výborně vystihla, že vůdce má inspirovat a mít naši důvěru (a my jeho). Pak jsme se dívali na jeden z dílů seriálu Smolíkovi – jak Ládínek letěl do vesmíru a navštívil říši, kde vládl Velký Placák, který uměle brzdil rozvoj svých poddaných. PS následně ještě shrnul, v čem byl tenhle vůdce špatný, a pak rozdal vyprávěcí karty a oba týmy měly na základě některých z nich, které si sami vybraly, sestavit příběh o dobrém a moudrém vůdci. Vydří skupina měla příběh o království, kde se vůdce kůň zamiloval do princezny z vedlejšího království, ale ona si nechtěla vzít koně. Vypukla válka, na jejímž konci se všichni vyčerpaní lidé proměnili v koně, takže nakonec byla svatba a kůň s princeznou společně vládli moudře a spravedlivě.
Druhá skupina měla veledlouhý a moc zajímavý příběh o vůdci „Eplčku“ (Foxí výraz pro jablíčko se na táboře také stal veřejným inventářem, i proto, že eplček jsme snědli ke stovce), ale nezapamatovali jsme si víc, než že to dobře dopadlo. Pak si všichni zasloužili sladkou odměnu – bábovku, kterou přivezl PS.
Mezitím Týna s Janou dodělaly body, přišlo vyhodnocení a velké dělení, ve kterém Fanda získal za jeden den (i díky štědrosti druhých) v podstatě polovinu duhové dráhy. Jedeme jakžtakž vyrovnaně. Kulička byla žlutá s modrými šmouhami a kalich zhasínal Dragon. Dáša si ještě vzala zpěvuchtivé na palouček s orfeovým nástroji a v podstatě do soumraku tam vesele zpívali jednu dětskou písničku za druhou. Větší skákali na pogotyči a trojka Vydra, Fox, Marek přenesli Hru z papíru do prostoru a hrají ji v reálu. Stále nemáme sebemenší tušení o jejím průběhu. V půl desáté jsme si začali promítat fotky z dneška, což je oblíbený (zejména nás, největších) přechodový rituál směřující k noci. Tentokrát jsme (my „odrostenky“, jak nás označila Jana) vzorné – máme uspáno (téměř – právě na nás vykoukla Stellinčina hlava), dopsaný deník a po válečné poradě k zítřku. (Což je i tím, že my dvě připravujeme o dva programy méně, neb máme posily. 😊)
Hláška dne: „Márinko, najdeš mi prosím tě skřipec?“ „No to já se radši budu prát s Liškou.“
 
21. 7. Úterý – Pomoc druhým
Hlášky dne: při ranním rozkoukávání se Fox kroutí, „nevezmu si hrneček do ruky, je horkej, a je na něm kapka, kápla by na mě“. Jana: „hele, já znám jednoho a ten byl kápnutej…“, atd. ... Takže z toho vzešla hláška: „Jsi kápnutej.“ Marek na otázku: „Co je to za zvíře?“ „Lenoch.“ „ – Od…?“ zní od nás doplňující otázka.
Ranní rozcvička byla formou hlídání území (Týna, Jana, Dáša) se zvířecími kartičkami před lovci (táborníci). Takže trvala mnohem déle než běžně a všechny bavila. Každému z ní zbylo do deníku 4 až 5 zvířátek, překvapivě byl úplně největší zájem o králíčka, i mezi velkými. Posnídali jsme na dolní terase, abychom zmátli vosy, které už nahoru chodí za medem a marmeládami jako domů (docela se to podařilo). Pak bylo na řadě losování kartiček a duhové mosty o pomoci druhým a o tom, že je třeba také vnímat a rozvažovat, jak pomoc nabídnout a jakou pomoc, aby mohla být přijata (demonstrováno na dvou květinách a vhodných květináčích). Dopolední program vedl PS. Nejprve jsme si každý vybudovali domeček na karimatkách, pak hledali to, „co tiskne a visí na stromě“ (byly to tři pytlíčky razítek). Pak si vzal každý jedno, označil s ním svůj papír v domečku, a následně obíhal a navštěvoval domečky ostatních a v každém majiteli (ať ten už byl, nebo nebyl doma) vytvořil něco hezkého razítkem a pastelkami. Další fígl byl v tom, že k tomu PS pouštěl hudbu, a když třikrát cinkl na tibetskou mísu, znamenalo to „pozor, hudbu stopnu a vy strnete jako sochy, dokud ji zas nepustím“. Tu chvíli jsme měli využít k tomu, abychom přemýšleli o tom, co chceme udělat. Pak ještě natáčel zvukový záznam každého, kdo chtěl – měli jsme říct, kdo mi pomohl a jak se cítím, když mi někdo pomůže. Pak to pouštěl jako zvukovou smyčku. Moc hezká hra! Do toho přivezli oběd (kuře s rýží a čočku s párkem) a po něm Týna s PS vyrazili chystat cestu k pokladu po kolíčkách (cca hodinová příprava v krajině, zatlučeno 50 kolíčků, vše odkrokováno, popsáno a poklad ukryt na posedu – barevné bublifuky).
Vrátili se právě včas (okolo čtvrt na dvě), když Dáša začínala svůj tvůrčí blok – ve znamení srdce jakožto symbolu pomoci. První aktivita byla obkreslit si svou siluetu na balicí papír, a pak vybarvit pocitovou mapu. Potom měl každý udělat nějaký dobrý skutek, tím si získal jednu akrylovou barvu a tou pak mohl malovat části srdcí na duhové plátno ze včera. Malovali jsme nakonec všichni prsty. Podmínka byla, že na každém srdíčku se musejí podílet alespoň dva autoři. Kromě toho jsme díky této hře měli krásně zameteno, srovnané boty, umyté nádobí a tak podobně. Při závěrečném umývání talířků Foxí hláška: „Já nejsem foxteriér, ale foxtaliér.“ No a nakonec jsme dělali obrys srdce z hlíny a obtiskávali do něj raznice. Hned potom jsme vyrazili k rybníku, s tím, že odtud rovnou půjdeme hledat poklad. Je pod mrakem a větší zima než včera, ale všichni jsme přeplavávali k prvnímu molu okolo hnízda s malými lyskami. Pak Týna všem, co chtěli, pomohla nahoru a vrátila se s Vydrou a Markem zpět. Jana mezitím zajišťovala servis ze břehu a rozdělovala zásoby. Ve čtyři jsme vyrazili na stopovačku s první skupinou: Dragon, Fox, Alicorn. Šlo jim to moc dobře, jen dvakrát Týna musela pomoc lehoučkou radou k navigaci. Alicorn dvakrát našel kolík, který byl hůř nalezitelný, Foxe zas v závěru okamžitě napadlo, že poklad bude ukrytý na posedu. Dragon pro něj vylezl, Alicorn se lehce škrábl o jednu příčku, ale dobré. S druhou skupinou se sešli akorát u pařezů. Jana s první skupinou šla domů a skupinu Dubíček, Marek, Vydra doprovodili PS a Dáša. Trvalo to trošku déle, ale nakonec i oni šťastně došli domů i s pokladem! Bylo lehce po šesté. Než přišli, tak ještě Fox, Alicorn a Dragon vymysleli hit dne, takzvaný bazén v bazénu. Hodili dětský bazének do bazénu a pluli v něm jako na loďce. Pravda, nejprve to způsobilo spoustu křiku, protože Stella chtěla také, ale byla už moc těžká a loďka se se čtyřmi pasažéry potápěla, ovšem později z toho velcí udělali atrakci pro všechny, zamlouvaly se vstupenky a po dvojicích se povozili všichni. Potom už byla taková rozvolněná večeře, blbnutí s bublifuky a volný program – všichni jsme toho měli docela dost. Večerní setkání bylo v duchu modré kuličky a bodování deníků, nejvíc se líbilo plavání, ať už v rybníku, kde jsme z vody pozorovali malé lysky na hnízdě, či ona atrakce bazén v bazénu. Taky stopovačka se objevila ve spontánním kladném hodnocení. Někteří se v duhové dráze valem blíží do finále. Zajímavé, že někteří ve svých kartičkách objevují už souvislosti s právě prožitým dnem takřka profesionálně, třeba dnes Fox se svou šachovnicí a stromy na ní: připomněla mu chození cikcak lesem a stromy pak kolíčky s čísly, podle kterých šli. Kalich zhasínal Marek. Potom se ještě někteří trochu rozdováděli, až do prohlížení fotek zhruba v půl desáté. Tím se vždycky trošku zklidní, a pak už není tak složité odcházet spát. Do půl jedenácté byl docela klid. Stellinka vždycky potřebuje lampičku, než hluboce usne („aby oči viděly“) – a v té souvislosti stojí za to zmínit, co všechno jsme se naučili od Stelly: „To nevadí“, „Ano“, „Promiň“, „Please“– intonaci nelze popsat, ale používá to už (v dobrém!) většina tábora.
 
22. 7. Středa – úcta k životu a k přírodě
Tentokrát někteří nemohli dospat. Fox s Markem vylezli už před sedmou, zavrtali se dole do bílé erární dečky a po tradičním karu a malinovo-jahodovém čaji si povídali. Vstala ještě Jana a Evelínka (nová přezdívka pro Dášu) s Fandou. Vzbudil se i PS, takže byla taková ranní session s převahou velkých. Na rozcvičku nás ale šlo jen několik, byly koňské dostihy s Dášou – venku na karimatkách – a zase se rýsoval slunný den. K snídani byla míchaná vajíčka s včerejším párkem (kdo chtěl – třeba Fanda chtěl :-)). Fanda tu začal chodit! Glosa jako upoutávka na příště: Tábor, na kterém se vaše dítě naučí i chodit!
A nejlepší zábava pro něj byla bazének nebo cokoli s dlouhou násadou (koště, hrábě). Byl úžasně hodný celé tři dny.
Po snídani jsme společným setkáním zahájili den, kalich zapalovala Dubíček, a pak jsme si chviličku povídali o úctě k přírodě a o základních tvarech živého a neživého – krystalu a ovoidu. Potom měli táborníci úkol: udělat do předznačeného vajíčka něco, co jim připomíná vznik nového života, rození a zrození. (Co všechno se rodí ze tvaru vejce.) Co to bylo? Pupen a květ růže (Alicorn), larva, mravenec (Dubíček), semínko a strom jabloně (Nina), dinosauři (Dragon, Fox), mládě lysky (Marek), východ slunce zrcadlený na vodě (Evelína), náš tábor a kuličky za každý prožitý den v baňaté váze (Týna), mama Pipí (Stella), pokojíček (Vydra).
Hned potom začala první hra, protože ranní poklidnost jsme si dneska trošku protáhli. Dvě družstva, vedená Markem a Foxem, měla za 30 minut najít a přinést co nejvíc nepoškozených listů stromů – a určit, samozřejmě. Markova skupina moc nezafungovala, takže to Vydra dělala víceméně sama. Zato Liškovci příkladně spolupracovali, když je Týna před koncem limitu sháněla, zrovna Fox balancoval Dubíčkovi za krkem jako na nejvyšší osobě ve skupině a Dragon to celé přidržoval. Lovili lístek z jabloně. Různých listů našli 39, určili 12. Druhá skupina měla 33 a sama Vydra jich určila také 12.
Potom byla bazénová pauza, protože slunko dnes dost praží, a přivezli oběd, na který přijali Jany pozvání její maminka a teta se strýcem. Přivezli nám vynikající cuketovo-rybízovou buchtu. K obědu jsou taktéž vynikající chlupaté knedlíky s uzeným. Po obědě vedla program Evelínka. Nejprve jsme dělali prokreslování nasbíraných listů voskovkami (a pak jsme nějaké rovnou vystříhali a stejně tak ptáky z některých výtvorů z enkaustiky a nalepili na jeden společný strom jako výraz naší úcty k životu a přírodě). Potom jsme vyráběli keramickou dlaždici, do níž jsme válečkem obtiskávali květiny a trávy. Pracovali jen velcí, pak ale přiběhli malí, kteří předtím nechtěli jít na další aktivitu, že si prý musí hrát – a vystihl to Fox: „Kdybyste řekli, že to bude tak krásný, tak bysme šli.“ No nic, dodělali si to, pochopitelně – a vlastně bylo pro všechny lepší, protože víc v klidu. A zakončovací aktivitou bylo obtisknout svou „tlapku“ akrylkou na plátno a podepsat ji – značilo to náš otisk, stopu, kterou zanecháváme v přírodě. Tím bylo po třech dnes plátno dokončeno. Docela jsme spěchali, abychom byli do čtyř hodin hotoví – to měli totiž přijet tepličtí unitářští přátelé na pečetění a předání Štafety světla. Nakonec přijeli až o hodinu a kousek déle, což vůbec nevadilo, všichni táborníci naskákali na tu volnou dobu do bazénku v bazénu. Když konečně přijeli kamarádi z Teplic a dali si s námi jídlo, vzali jsme jak naši úmluvu, tak unitářský slib patřící ke štafetě a odešli všichni na naše posvátné místo k mandale. Tam Týna přečetla naši úmluvu a Vlastík slib. Hezká chvíle, kdy všichni vydrželi tiše a pozorně poslouchat.
Potom jsme sešli zase na terasu a u stolu jsme utvořili dvě pečeticí skupinky. Vlastík a PS zapečetili unitářský slib za naše obce a my ostatní pečetili postupně úmluvu. S maličkými technickými problémy se to nakonec každému povedlo, jen tenké pacičkovité Dubíčkovo pečetidlo, které prasklo už při vaření a bylo lepené, nevydrželo a znovu se rozlomilo. Ale pečeť už byla vytvořená, takže posloužilo účelu. Máme tedy dvanáct pečetí včetně Týny, Jany a Evelínky (společně s Fandou), chybí nám jen Želva a Eliška. Ty pochopitelně dodatečně doplníme!
Ještě když dobíhalo pečetění, rozdělali ti, co už měli pečeť hotovou, oheň, na kterém jsme si pak opekli poslední várku buřtíků (a párků). Po pečetění také odjela Evelínka s Fandou, kteří nám během tří dnů moc pomohli. Táborníci pak dodělávali svoje skřítčí domečky a spontánně přešli do hry na lovce (Marek) a draky (zbytek tábora). Nějak opomněli zapojit Dubíčka, která z toho byla trochu smutná, ale nakonec se vše vysvětlilo a stalo se z ní dračí mládě. Se soumrakem se to stávalo dobrodružnější a dobrodružnější, protože část zahrady je v zarostlém svahu – až když asi čtvrtý tvor nohou zapadl do díry po nějakém hlubokém kůlu, jsme raději přistoupili k bodování. Návštěva se také účastnila. Kulička byla hnědě průsvitná („bedrocková“, vyznavači minecraftu vědí). Pak jsme se rozloučili s Vlastíkem, Jarouškem a Davidem a v deset byli všichni tak uběhaní, že ani moc neprotestovali proti večerce. Unavení jsme byli i my dospělí.
Další hlášky: „Alicorne, kde jsi byla?“ „No to se ani neptej.“
„Alicorne, ty už jsi zase nahá?" "Jo, to mám v módě.“
 
23. 7. Čtvrtek – Jak se rozhodujeme?
Ráno, když Týna vstala, ještě všichni spali, chtěla dopsat deník za včerejšek, ale zjistili jsme, že došlo mléko, což ohrožuje ranní karo, což ohrožuje pohodový začátek dne. Tak vyrazila do Třebušína. Snídaně se kvůli tomu dost protáhla, ale neva, ranní setkání na téma Mají moje slova okovy, nebo křídla bylo svižné. Ocenili jsme ranní bezprostřední společné rozhodování táborníků o tom, jak co nejlépe skupinově dojet duhu, to si totiž Dragon s Doubravkou a Foxem spočítali, kolik bodů chybí všem k dorovnání skóre a jak to udělat, aby všichni dojeli včas a společně (ušetřili nám tím práci😊). Pochopili, že dnes musejí získat hodně bodů, víc než obvykle, aby mohli rozdávat – a také pochopili, že musejí spíš dělat dobrovolné aktivity a pomáhat druhým, aby získali víc bodů. A hned to začalo, Fox pomáhal se snídaní, Dragon a Dubíček vystartovali pro vodu - a tak podobně.
Po snídani vedl program PS. Nejprve četl pohádku o člověku, který chtěl od dětství být vážný a stát se vědcem, ale nakonec i se svou kočkou dospěl k tomu, že se neustále smál a dělal rošťárny. Pak jsme se přesunuli ven a rozdělili se na skupiny, vedoucí tentokrát výjimečně byly Týna a Nina. Dostali jsme hned první úkol: na papírku napsaná slova Fanda, hřebík, běh o závod, odpočinek, velký kámen. Pak nám PS pustil hudbu, různě rytmizovanou a se zakomponovanými zvuky, například kočičím mňoukáním a dětským žvatláním. Na dobu té hudby jsme měli vymyslet divadelní scénku s využitím těch slov. Jedna skupinka udělala tři různé příběhy, druhá jeden.
Potom jsme dostali na papíře namalovanou tříúrovňovou pyramidu a měli ji doplňovat: dole okovnatá slova, nad tím slova křídlatá, a poslední – jedno slovo nejkřídlovatější. Měli jsme ji skupinově dopracovat – a co byly ty dva vrcholky pyramid? Svoboda a laskavost. Amen.
Pak jsme jednotlivé úrovně měli po jednom číst na mikrofon. PS z toho nahrál smyčku a pouštěl to dokola. Všechna ta slova ve volném prostoru zněla a odeznívala – vrcholky pyramid jsme četli společně. Moc silný zážitek – a pak přijel oběd.
Po obědě měli táborníci chvíli poledního klidu a koupání v bazénu, zatímco Týna chystala hru – stříbrný poklad na potoce. Lovit šli jednotlivci a stříbrných valounků byl dostatek pro všechny. Dnes neměla svůj den Stellinka, která už očividně byla celkově unavená a reagovala pláčem prakticky na každý, i lehčí diskomfort. Hned z lovení jsme šli k rybníku, ale ani to nebyl ideální výlet – jednak bylo naše místo obsazeno, a tak jsme museli sedět vedle schodů na proužku mezi silnicí a zarostlým svahem k rybníku, jednak máme kvůli píchlému kruhu o jednu plavací pomůcku méně. Těsně předtím volala Markova a Stellinčina maminka, že už pro ně jede, takže jsme se stihli jen tak tak vrátit. Už na nás čekala, ještě s několika příbuznými. Takže jsme narychlo balili, předali děti, no a ty, co tu zbyly, už jsou vlastně „unirodinné“. Samy si začaly hrát na Draky a v podstatě na hodinu zmizely z dohledu i doslechu. Když se uřícené vrátily, zhtly večeři, a my jsme pro ně připravovali hru – zezadu na volejbalovou síť jsme navázali jedenáct předmětů, které měli poslepu poznávat, zapamatovat si, a pak zapsat. (třeba paroh, toaletní papír, štětec, vidlička, badmintonová pálka i míček, Alicorní kanada, vodní stříkací pistolka, cedník…).
Alicorna po zuřivých Dracích usnula jak dudek, úžasná, jak dala celý tábor, ale už se i na ní únava projevuje. Stezku si došla udělat později. Nejlépe dopadli Dragon (9), Doubravka (8), Fox a Vydra (7). Potom ještě chvíli řádili a pak následoval poslední dnes bodovaný program – rozdělili jsme jim papírový kruh do pěti segmentů a každý měl ten svůj pojednat po svém vzpomínkami na tábor. Pak už plynul do večera volný program.
 
24. 7. Pátek – O duze
Rozcvička byla dobrovolná – s obručemi. Už je nás málo a nadchází nejsmutnější fáze tábora. Hry už nás nečekají, jen postupné ukončování, uzavírání a loučení. O duze dnes ráno povídali víc táborníci – co jim duha během tábora otevřela nového a co pro ně znamená. Program pak jsme začali bouráním labyrintu. Dohodli jsme se, že z něj alespoň v odlehlém, zarostlém konci zahrady postavíme vzpomínkovou mohylu. Jana dole dávala kameny do kyblíků, někteří je nosili nahoru k Týně a Vydře a ty stavěly. Svoje kamínky ale do stavby přidal každý a ještě jsme základnu obložili placáky se skalními kresbami. Potom jsme rubali stříbrnou rudu alias oddělovali oblázky a alobal ze „stříbrných“ herních valounků, abychom ho neházeli do přírody. Ještě před obědem jsme důležitou chvíli věnovali mandale. Došli jsme naposledy na naše posvátné místo a domluvili se, že každý zde řekne, co bude chtít. Tak jsme se postupně každý po svém rozloučili s tímhle nenápadným, ale moc významným kouskem země, a pak jsme postupně sbírali do hrstí barevný písek a rozprašovali ho po celém táboře i okolí, každý kam chtěl. Za chvíli už mandala nebyla, vyvanula… Místo ní zase už jen jehličí jako pod každým smrkem. Pak přivezli oběd a večeři – francouzské brambory a svíčkovou. Najedli jsme se a pro zpestření zajeli jedním autem (do sedmimístného už se vejdeme) do Třebušína podívat se na místní spřátelenou waldorfskou školu, zrovna tam probíhal prázdninový indiánský tábor. Cestou zpátky jsme se naposledy zastavili vykoupat v rybníce. V táboře proběhlo poslední bodování – velmi napjaté, protože pouhých pět posledních účastníků muselo získat body pro všechny ostatní i pro sebe k úplnému zakončení táborové duhy tak, aby se i druhým koncem dotkla země. No bylo to napínavé, ale představte si, vyšlo to!!! Veliká radost těch, co to dokázali. A pak už jen úplně poslední, ale ohromně důležitá společná akce. Najít poklad! Po obvodu zahrady jsme poschovávali šest svitků s indiciemi pro cestu za ním, každý měl najít jednu, Dragon dvě. Když je pak dali všichni dohromady a dostali malou nápovědu, jak je seřadit, vyšlo jim toto:
Nikoli sám/sama jdi, pouze a jenom pospolu.
Tam, kde ze země vyvěrá pramen.
Na místě, kam slunce jen málo chodí.
Nikoli na zemi, nikoli pod ní.
Dutina vždy – praví se – poklady skrývá.
Nádoba, co tajemné příběhy ukrývala.
Po chvíli přemýšlení Fox jako první pochopil, že začít by měli u studánky, kam jsme chodili pro vodu. Ještě chvíli trvalo, než hledačům došlo, že na studánku až příliš svítí sluníčko, a vydali se do hájku, co k ní přiléhá. Tam v dutině zlomeného vykotlaného stromu našli kufřík, z něhož do dnešního rána vybírali své denní karty. Když ho donesli do tábora, našli v něm pro každého tričko s motivem tábora a také malou knížečku Tři kamínky na cestu, která je drobnou inspirací, jak lze radostně a důvěrou v sebe i ostatní jít životem. No a nastal opravdu čas se rozloučit. Bylo půl páté, když tábor oficiálně skončil a odjely Vydra s Alicornem a Ninou. Zbytek už jen balil a uklízel…
Tak zase příště?
Nashledanou!!